Srovnávejte se sami se sebou

Dnešní svět je stvořen ke srovnávání se. Otevřete facebook, instragram, LinkedIn a vždycky je tam někdo, kdo je lepší než vy, štíhlejší než vy, bohatší než vy, úspěšnější než vy, …

Přehlcení informacemi o ostatních

Díky sociálním sítím máme neustálý přehled o tom, co se podařilo i lidem, se kterými bychom normálně přišli do styku jednou za deset let na třídním srazu. Uběhli jste pět kilometrů, máte radost, ale pak na sítích vidíte, jak spolužačka ze základky uběhla půlmaraton (a ještě u toho vypadala skvěle). Z dobrého pocitu a radosti z pěti kilometrů se může rázem stát blbá nálada díky nánosu myšlenek: „Když ona dokázala víc, než já…“ Bez sociálních sítí byste o dané spolužačce pravděpodobně ani nevěděli.

Nemusí jít ani o svět internetu, je nás mnohem více než dřív a dnešní člověk zná díky technologiím a možnostem přepravy pravděpodobně mnohem více jedinců, než tomu bylo dříve. Pokud jste kuchař, dřív jste se mohli srovnávat maximálně s lidmi ve svém bydlišti a v okolních vesnicích. Dneska se jedním kliknutím můžete srovnávat nejen se Zdendou Pohlreichem, ale třeba i s Gordonem Ramsaym.

Všichni jsou lepší než já

Dalším zákeřným faktorem je podle mě ještě to, že na sociálních sítích (ale i mimo ně) sledujeme převážně lidi, kteří jsou v „naší oblasti zájmu“ dobří, ne-li nejlepší, protože chceme zůstat v obraze a inspirovat se. Někde vzadu v hlavě ale časem přijde hlas, který při čtení každého postu těchto lidí, říká čím dál tím důrazněji: „Nejsi tak dobrá, jako oni!“
Když mě posledně přepadly podobné myšlenky, nakreslila jsem si tuhle přímku:

Chvíli jsem na ní zírala a říkala si: „Hmmm, ale nejsem na nule přece.“ a dokreslila jí.

Není to tak, že existují jen ti, ke kterým vzhlížím a já jsem nula. Kolikrát se mi stalo, že mi někdo řekl: „Ty jo, chtěla bych umět stejně jako ty…“ Každý jsme na nějaké úrovni. Ti, kteří nedoběhnou ani tramvaj budou vzhlížet k vašim pěti kilometrům stejně tak, jako vy vzhlížíte k doběhnutému půlmaratonu.

Vůbec nejlepším řešením by bylo neporovnávat se. Ale to se snadno řekne a hůř udělá. I když moc dobře vím, že to nemá smysl a že mi to spíše škodí, než pomáhá, občas do toho sklouznu.

Proč je srovnávání nebezpečnější, než se zdá

Spoustu studií potvrzuje, že sociální sítě mohou způsobovat úzkosti a deprese. Na sociálních sítích totiž vidíme jen malý výřez z realit těch, které sledujeme. V drtivé většině vidíme to nejlepší z jejich světů, ne-li to, co vůbec není skutečné a je to tak moc přikrášlené pro získávaní lajků, že už to s realitou nemá nic moc společného.

Díky tomu získáváme falešný náhled na svět a životy druhých. Vedle těchto „dokonalých“ životů pak stavíme ten svůj, obyčejný, a díky tomu mohou přijít zmiňované deprese a úzkosti provázené myšlenkami: „Můj život není tak dobrý/zajímavý/dobrodružný, jako ten jejich.“ nebo: „Nejsem tak dobrá, jako oni.“

I porovnávání mimo sociální sítě může být nebezpečné. Jsme sami sobě běžně tím největším kritikem, díky tomu můžeme získat pokřivený náhled na sebe sama a pak, ať se srovnáváme s kýmkoli v čemkoli, můžeme vyjít jako ti horší.

Druhým pólem této myšlenky jsou blind spoty, slepé skvrny, kdy naopak mám slepou skvrnu v určitém bodě vnímání sebe sama a mohu si naopak myslet, že jsem v něčem mnohem lepší, než je to ve skutečnosti.

Pak je otázka, co znamená být v něčem dobrý a kdo rozhodne o tom, jestli je to objektivní realita? Pokud tedy něco jako objektivní realita vůbec existuje.

Co mi pomáhá

Znovu si připomenu své proč

Proč tu danou věc dělám, proč jsem začala? Neběhám, abych mohla říct: „Jo, uběhla jsem půlmaraton stejně, jako ty!“ Jednak by se velmi rychle našel někdo, kdo uběhl maraton a celé by to mohlo začít nanovo, zároveň uspokojení z takového triumfu nebude trvat dlouho. Běhám, abych se udržovala fit a v kondici.

Není to o talentu, ale o vytrvalosti

Někdy se může zdát, že lidi, se kterými jste se začali v čemkoli srovnávat, mají na danou věc prostě talent. Vědecké poznatky naznačují, že talent není jediným a zdaleka tím nejdůležitějším faktorem úspěchu. Úspěch je spíše o vytrvalosti, houževnatosti a správném mindsetu, věnovat dostatečné úsilí tomu, čeho chci dosáhnout. Na tohle téma doporučuji knihy Houževnatost od Angeli Duckworthové a Nastavení mysli od Carol Dweck.

Na druhou stranu každý z nás má silné a slabé stránky, ty silné stránky nám půjdou rozvíjet mnohem lépe a rychleji než ty slabé. Také v činnostech, kde silné stránky využíváme, dosáhneme pravděpodobně lepších výsledků. Ovšem to neznamená, že oblast slabých stránek díky vytrvalosti a houževnatosti nemohu posunout.

Srovnávání v jedné oblasti vs. komplexita

Pokaždé, když spadnete do porovnávání se s někým v jedné oblasti, zkuste si připomenout, že život je extrémně komplexní. Někdo umí tohle, jiný zase tamto. Někdo věnuje čas onu, druhý zas tomu.

Co lidi nesdílejí

Fakt se vám běželo na prd. Po dvou kilometrech jste to vzdali. Dáte to na facebook či instagram? Pravděpodobně ne. Ostatní také ne. Není zvykem sdílet neúspěchy, stejně tak jako sdílet dřinu a nezdařené pokusy cestou k vysněnému cíli, vždycky spíš sdílíme ten hotový cíl. Takže při pohledu na fotku z cílové rovinky běžeckého závodu se může zdát, že: „Wow, ona prostě vyběhla a dala to.“ Ne vždycky vidíme, nebo si připustíme to, že cílové rovince předcházely hodiny a hodiny tréninku. Hodiny, které do tréninku můžete investovat i vy.

Srovnávejte se jen sami se sebou

Porovnávejte se se svým včerejším já. Je dobré mít vzory, ke kterým se chci přiblížit, ale podle svých vzorů si definujte svojí vizi, nechtějte být oni, chtějte být vaše lepší já. Nejlepší verze sama sebe. Včera jsem uběhla pět, dneska pět a půl, zítra to může být šest. Tohle je jediná cesta k úspěchu.

Je dobré vědět, jak jste na tom byli včera, abyste mohli sledovat své posuny.
Dnes buďte přítomní v dnešku, snažte se podat co nejlepší výkon, který vám dnešek umožňuje. Mějte vizi zítřku. Když nevíte, kam jdete, je těžké si říct, že už máte kus cesty za sebou.