Když se vrátím ke střetu Velikonočního Londýna s koronavirem, není moc co řešit.
Situace byla naprosto mimo můj kruh vlivu a tak mi zbývala poslední možnost. Co už. Tahle krátká větička je pro mě zvědomění toho, že nemám vliv na to, co se právě teď děje.
Ujel mi autobus před nosem? Co už.
Chytla mě průtrž mračen uprostřed pochodu Praha – Prčice? Co už.
Fouká při focení vítr? Co už.
Takže co už, za peníze vrácené za hotel jsem si koupila psací stůl a židli do pracovny, abych přežila několikaměsíční home office, libry jsem dobře uschovala a itinerář uložila na později.
Není to o situaci, ale o naší reakci.
Vidíme se příště, Londýne.
3 Comments
Kuba
Jako všechno co píšeš, naprostou skvělý čtení a ještě víc si uvědomuju, jak spoustu z toho přenášíš do školení v práci a tím měníš myšlení lidí v ní, k lepšímu. Díky za to. 🙂
Bára
Díky Kubo, vážím si toho 🙂 Tohle je přesně důvod, proč jsem začala psát 🙂
Pingback: